Hodnota výpovede policajta je rovnaká ako výpoveď iného svedka

hodnota výpovede

I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, neboť jimi byly porušeny

  • právo stěžovatele na soudní ochranu,

  • presumpce neviny

  • a zásada, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem.

V roce 2013 došlo k incidentu mezi stěžovatelem na straně jedné a revizory a policisty na straně druhé: stěžovatel byl v noci dvěma revizory přistižen při jízdě na černo tramvají, revizorům neprokázal svou totožnost a po přivolání policistů na místo se dal na útěk, následně byl dopaden v křoví, kde se schovával, a odvezen na policejní služebnu. Na policii si pak stěžoval na jednání policistů i revizorů, zejména tvrdil, že jeden revizor jej fyzicky napadl a vzal mu diktafon, na který si celý incident nahrával, a policisté tomu jen přihlíželi. Jeho tvrzení se ale neprokázala a naopak stěžovatel byl obviněn z trestného činu křivého obvinění.

Rozhodnutími obecných soudů, které dnes Ústavní soud zrušil, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu křivého obvinění a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Uvedeného trestného činu se podle soudů dopustil tím, že na policii měl záměrně nepravdivě uvádět, že mu revizor „po cca minutu trvajícím kroucení ruky trvale odcizil jeho digitální diktafon“, že „se revizoři dočasně zmocnili jeho dvou mobilních telefonů, z nichž se snažili smazat data“, přičemž „tomuto jednání nečinně přihlíželi přivolaní policisté“, a že „měl u sebe obálku s částkou 10.000 Kč a tuto po celém incidentu s revizory [a policisty] postrádá“. .

Jedinými přímými důkazy, jimiž podle soudů byla prokázána nepravdivost stěžovatelových tvrzení, byly svědecké výpovědi zúčastněných policistů a revizorů, které soudy nezpochybnily s tím, že tito svědci vypovídali pod hrozbou sankce v případě křivé výpovědi.

Ústavní soud soudům nejprve vytkl, že se v zásadě vůbec nevěnovaly posouzení věrohodnosti výpovědí policistů a revizorů. To přitom bylo o to potřebnější, že zde nebyly žádné jiné přímé důkazy, a jednalo se tedy o situaci „tvrzení proti tvrzení“. Navíc soudy vůbec nezohlednily ani možnost postihu naopak policistů a revizorů v případě, že by se tvrzení stěžovatele ukázala pravdivými. V situaci „tvrzení proti tvrzení“ jsou však obecné soudy vždy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny. Mimo jiné v takové situaci soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně přítomna pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. Povinnost důkladného posouzení věrohodnosti i celkového hodnocení takových svědeckých výpovědí je pak ještě zvýrazněna v případech, kdy takové svědecké výpovědi představují jediný přímý důkaz, z nějž má být prokázána vina obviněného. Uvedeným povinnostem však obecné soudy v posuzovaném případě vůbec nedostály, pokud se spokojily s nepřesvědčivým konstatováním, že dotčení svědci vypovídali pod hrozbou sankce za případnou křivou výpověď. Ostatně za použití takové argumentace by ani nebylo možno stíhat stěžovatele za křivé obvinění, neboť i on své trestní oznámení učinil po poučení o trestněprávních důsledcích uvedení nepravdivých informací.

Ústavní soud též připomněl, že v demokratickém právním státě, v němž jsou si všichni lidé rovni, v žádném případě nelze bez dalšího přikládat větší váhu výpovědím policistů jako vykonavatelů veřejné moci, oproti výpovědím jednotlivců, vůči nimž je veřejná moc vykonávána. To platí zejména v případě jejich konfliktu. Automatické favorizování výpovědí policistů před výpověďmi údajných poškozených by také mohlo zásadně znemožnit potírání tolik nežádoucí nezákonné činnosti policistů, tedy těch, kteří naopak na dodržování zákonů mají dohlížet.

Obecné soudy ovšem v posuzovaném případě nejenže zcela rezignovaly na náležité zhodnocení věrohodnosti klíčových svědeckých výpovědí, ale nehledě na to též dostatečně nerespektovaly princip presumpce neviny a zásadu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Z jejich rozhodnutí přesvědčivě nevyplývá, že by vina stěžovatele byla prokázána mimo jakoukoli rozumnou pochybnost. Mimo svědeckých výpovědí dotčených policistů a revizorů totiž obecné soudy svůj závěr o vině stěžovatele učinily v zásadě jen s poukazem na znalecký posudek k osobnosti a obecné věrohodnosti stěžovatele a na neuvěřitelnost samotných tvrzení stěžovatele. Ústavní soud ovšem připomněl, že ani ony svědecké výpovědi, bez ohledu na jejich věrohodnost, vlastně zcela podrobně nepopisovaly klíčové okolnosti incidentu mezi stěžovatelem a revizory a policisty, a zejména že odsouzení za trestný čin křivého obvinění vyžaduje prokázání nepravdivosti, nikoli neuvěřitelnosti uváděných informací.

Konečně pak Ústavní soud dospěl také k závěru, že stěžovatel byl zčásti odsouzen za jednání, které vůbec není trestným činem. Jeho tvrzení, že po incidentu s policisty a revizory postrádá obálku s částkou 10.000 Kč, totiž vůbec nepředstavuje obvinění jiného z trestného činu.

Ústavní soud tedy uzavřel, že stěžovatel byl odsouzen v rozporu s principem presumpce neviny, zásadou in dubio pro reo (tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného) i zásadou nullum crimen sine lege (tedy že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem), a napadená rozhodnutí zrušil. Soudy se nyní budou muset znovu zabývat podanou obžalobou, přičemž předně budou muset důkladně hodnotit věrohodnost klíčových svědeckých výpovědí a pak při uvážení všech v řízení provedených důkazů budou muset pečlivě posoudit, zda vůbec bylo mimo jakoukoli rozumnou pochybnost prokázáno, že – a případně v jakém rozsahu – se stal skutek, který je stěžovateli kladen za vinu, a zda toto stěžovatelovo jednání představuje trestný čin. Skutečnost, že se nepodaří prokázat tvrzení uvedená v trestním oznámení, totiž ještě neznamená, že tato tvrzení představují křivé obvinění.

Zdroj: ÚS ČR
Text nálezu sp. zn. I. ÚS 520/16 (346 KB, PDF)

 

Vyššie pokuty za dopravné priestupky od januára 2016

Nehoda pri cúvaní – posúdenie trestnej zodpovednosti (nedbanlivosť)

Zadržanie vodičského preukazu po 1.1.2016 – dôvody

Dovolenkári, pozor na suveníry zo zahraničia!